Runway Run je série běhů z dílny Runczechu. Jeho absolvováním se neposunete blíže k získání KOULE, ale zato máte šanci zaběhnout si závod ve vždy zajímavých lokalitách. Tentokrát přímo na ranveji karlovarského letiště.
Když jsem si začátkem června zapisovala do kalendáře nové termíny závodů, zadala jsem si stop stav na nové závody – léto a podzim bude náročný. Ale když jsem zjistila, že RunwayRun přináší možnost běžet na přistávací dráze (no kdy se tam pěšky podíváte) v době, kdy jsme se zrovna objednali do KáVéček, tak jsem neváhala ani momentík. Navíc jsem zlanařila naše hodné hostitele (HHčka) a mého manžela – ajťáka nebo spíše POČÍTAČOVÉHO ČARODĚJE.
Ze dvou závodů: Sunset a Breakfast jsme vybrali ranní variantu v domnění, že bude chládek a poběží se na pohodu. Tak – jak správně hádáte – na pohodu to bylo spíše den předem večer. Ráno, v 8:30 už pražilo slunce a řádně vyhřálo černou přistávací plochu! Ale nepředbíhejme.
Poctivě jsem došla vyzvednou startovní čísla již v pátek v Praze, do KáVéček jsem je přivezla s velkou pompou. Nešvar letošních závodů je, že na startovních číslech nejsou dírky na špendlíky (nebo na racing belty). Nechápu proč. Zatímco v Ostravě jsem startovní číslo vyzvedávala až na místě a díry na opasek na číslo musela dlabat špendlíkem, tentokrát jsme využili zázemí a dělali si díry sešívačkama. HHčka proděravěli bez problémů, já si omylem udělala dírku uprostřed čísla a můj muž ajťák to dotáhnul do dokonalosti – aby měl číslo souměrné, přeložil si ho napůl a napůl. Protože je to nezkušený běžec, tak suverénně přehnul startovní čip….. ale díry měl naprosto souměrný 😀
Vzhledem k tomu, že byl závod neoficiální, lihárnou jsme si dopsali jména, název týmu (TÝM CHřestýŠ) a hashtag. Jako správní lidé jednadvacátého století.
Na start jsme se dostavili v dobré náladě. HHčka jsou sportovci, takže jsem se jich já, rekreační sportovec s nadváhou, chtěla držet, jako klíště. Zmizeli mi hned. Dalším plánem bylo na pohodu to zaběhnout s mužem, který je ne-sportovec. Ten však se mnou běžet nechtěl, tak mi nezbylo nic jinýho než běžet jako o život (ostatně jako vždycky).
Jak jsem již zmiňovala, vedro bylo nečekané. Navíc – kdo by to byl čekal – runway byla rovná. Raději běhám v uličkách, kde se trasa klikatí, lépe mi to utíká. Tohle bylo “ROVNÝ PEKLO”. Co jsem opravdu nečekala, byl kopeček na čtvrtém km. Z naší čtveřice ho nečekal nikdo. Ale byl tam a bylo třeba ho zdolat.
HHčka výsledky okouzlili, stejně tak můj muž ajťák. Na to, že neběhá, dokončil v luxusním čase 36:26 (to mu můžu při vzpomínce na své první běžecké časy jen závidět). Teď je ale špatné, že ukázal, že to jde, takže mu asi nezbude nic jiného, než aby se mnou dál běhal.
A málem bych zapomněla – když to byl ten snídaňový běh, tak jsme zakončili vydatným proteiňákem – do závodů prostě chodíme se vším všudy a naplno.
NA VIDĚNOU NA PRAŽSKÉM LETIŠTI!
