První zastávku letošní Runtour mám řádně odběhnutou.
A nemůžu být spokojenější.
První zastávka v cestě za KOULÍ se konala v Ostravě. Vše dopadlo dobře a KOULE už je na cestě. Cesta k první medaili ovšem nebyla jednoduchá….
Trnitá cesta začala už nákupem jízdenek na vlak. S nejlepším fanouškem jsme se rozhodli, že bude méně náročné – fyzicky i psychicky – jet do Ostravy vlakem. Zvlášť, když jsme jeli na otočku. Řádně jsem tedy zvážila časy startů a očekávané výkony a zakoupila jízdenky.
Díky koroně se velice rozumně posunul čas startu mého závodu, takže jsem musela původní jízdenky stornovat a koupit nové. Vlastně se mi ulevilo, stačilo vyrážet z Prahy až před desátou. NA POHODU.
Jako šťastná majitelka jízdenek jsem se zaměřovala už jen na svůj budoucí výkon, ale co se nestalo…. regio zrušilo můj vlak ZPÁTKY. Nevím proč. Že by potřebovali vlaky do Chorvatska? No nic, v hrůze, že bych musela zůstat v Ostravě přes noc, jsem začala shánět další lístek. Ale poslední regio jelo v takovém čase, na který můj výkon rozhodně nedosahoval.
Musela jsem tedy sáhnout k alternativním přepravcům: leo totéž v bledě modrém. Takže jsem musela spolknout hrdost, založit si účet na Českých drahách a zakoupit lístek. Odmítám jet “osobním rychlíkem”, takže jsem měla omezený výběr na pendolina.
Objednala jsem pro jistotu obě myslitelná. A doufala, že mi je taky nezruší.
Ráno jsme vyjeli NA POHODU, dokonce jsme si ještě stihli zakoupit svačinu. Regio odjelo na čas, celkem pohodlně jsme byli za necelé čtyři hoďky v Ostravě. Vzhledem k omezenému počtu vlakových spojení do této perly severní Moravy nám akorát vycházel čas na předzávodní oběd. Krásná, ale velice naivní myšlenka. Chceš oběd, ty pražáku? Hahahahahaha….. Všechny restaurace, které jsme v centru objevili, byly zavřené, nejčastěji s poznámkou, že znovuotevření od 01.07. – tak nevím, jestli je to kvůli koroně, nebo se Ostrava (k mému vzteku) připojila k Mezinárodnímu dni hladu.
No, naštěstí obchodní centrum a fast food nás zachránili…. rajčatová polévka a lasagne nebyly špané, ale méně než hodinu před startem už to bylo pozdě.
Ještě jsem nezmínila, že celou dobu v Ostravě pršelo. Takže je to tak – pršelo. Do Dolních Vítkovic pod Bolt Tower jsem již slušně pročvachtala. Naštěstí, kvůli eskapádě s obědem jsme před startem neměli moc času, takže jsem se jen protáhla, vzala si vzorně do koridoru roušku a šla na to.
Začátek desítky vyšel skvěle. Někdo mi před startem říkal, že trasa závodu bude ROVNÁ JAKO CYP, PYČO. Toho někoho jsem chtěla hned asi 30 metrů po startu uškrtit. Ale když pominu ten výběh do rezidenční čtvrti, tak to rovinka byla. Necítila jsem se úplně připravená, tak jsem se utěšovala tím, že uběhnu aspoň 3 km v kuse a pak to budu střídat s během. Cílem bylo to doběhnout do 1:15:00, abychom stihli první z “našich” pendolin. To druhé totiž jelo o dvě hodiny později.
Nevím, čím to bylo, jestli tím deštěm, který mě chladil, a zároveň mi zapršel brýle tak, že jsme skoro neviděla na cestu, nebo tou skvělou atmosférou a vzájemným povzbuzováním od fanoušků i ostatních běžců….. Poprvé jsem běžela za Šneky v běhu a jsem nadšená z toho, jak se k sobě členové chovají a povzbuzují se. Takhle si sportovní komunitu představuji. Ale zpátky k běhu. Kilometrovníky nějak míhaly – první, druhý, třetí kilometr – a najednou jsem končila pětku a ještě jsem měla plno sil. Jenom jsem se divila a běžela dál. Mezitím přestalo pršet a uschly mí brýle.
Asi od třetího kilometru jsem se snažila dohonit jednoho borce, kterého (a ne mylně) typuji na kategorii M70+. Dohonit se mi ho povedlo během devátého kilometru (který byl zároveň můj druhý nejrychlejší). Nedalo mi to a musela jsem mu složit pochvalu, jak skvěle běží (a že už se ho x kilometrů snažím dohonit). Byl to fakt frajer!
Na posledním kilometru začalo zase pršet. Posunula jsem si brýle víc na nos a běžela dál. A najednou jsem téměř přestala vidět na levý oko. Mozek jsem měla úplně vyběhanej (a udivenej z toho, že ještě furt běžim), že jsem se ani nevyděsila, spíš jsem přemýšlela, jestli to do toho cíle došmajdám. Ale buďte v klidu – levé sklo se mi jen zamlžilo. Ale alespoň mě řešení této záhady zabavilo na dobrých 400 metrů.
Zkrátím to. V cíli jsem byla za NESKUTEČNÝCH 1:08:04. Jsem z toho neuvěřitelně nadšená. Můj muž a zároveň nejvěrnější fanoušek ani nestihl můj doběh, ale tentokrát mu to nebudu vyčítat, protože do něj už aspoň 14 dní hustím, že to rychleji než za “hoďku-a-čtvrt” nedoběhnu. První pendolino jsme stihli.
Chtěla bych moc poděkovat Runtour za skvěle organizovaný závod i skvělou atmosféru. Runtour je jediný seriál, na který se vracím pravidelně každý rok, protože se tam cítím “jako doma”.
Jen se trochu bojím, jestli jsem to tempo nepřepálila, takhle bude náročný se zlepšovat – ale výzva musí být.
